THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jistě znáte projekt G3. Nebo ne? Věřím, že většina z vás ano a těm, kteří váhají s jeho zařazením připomenu, že jde o VIP uskupení hi-tech kytaristů. V podstatě jde o skupinu, která jako skvostná zahrada plná nejušlechtilejších květů vyrostla kolem Steva Vaie a hlavně pak kytarového čarostřelce Joe Satrianiho. Tito dva titáni elektrické kytary pak mezi sebe na okamžik vpustí pečlivě vybraného třetího mistra, který má tu čest nacházet se jednu sezónu na tomto již legendárním piedestalu kytarového umění. Když se však zeptám, co je to SMV, troufám si tvrdit, že většina z vás tak rychle nezareaguje. SMV je v podstatě to samé, jen ti tři pánové nehrají na kytary. Jejich nástroje mají zpravidla méně strun, hlubší zvuk a tvrdí muziku. SMV je složenina z křestních jmen hlavních protagonistů tohoto bandu, který by se klidně mohl jmenovat třeba B3 – neboť jména těchto baskytaristů patří opravdu k tomu absolutně nejlepšímu, co lze na světových prknech potkat. Žijící legendy, baskytarové pojmy, královské černé trio… Jaká, že ta jména jsou? Stanley Clarke, Marcus Miller a Victor Wooten. Je snad něco víc? To opravdu berte jen jako řečnickou otázku. Samozřejmě, že není!
Celé album je poplatné žánru, kterému se trio frontmanů (dáli se tomu tak v tomto případě říkat) věnuje nejvíce, tedy jazzu a jeho klonům. Oproti kytarovým sólistům z G3 je celá koncepce skladeb na albu „Tunder“ mnohem sevřenější, přístupnější a méně instrumentálně vychloubačná. Tím však rozhodně neříkám, že ve skladbách nenaleznete pikantní technické finesy a řemeslně mistrovsky odvedené pasáže, které jsou hodny jmen svých tvůrců. Jednotlivé baskytary však hrají pro celek a nestrhávají na sebe pozornost více, než by bylo nutné a spíše pokud některý nástroj hraje techničtěji složitější linku je často umístěn lehce na pozadí za hlavní nosné motivy.
Celé album není jedním dlouhým sólem. Jde o dynamické dílo s vrcholky, pády, jasně třpytícími se pasážemi i mnohem komornějšími vyklidněnými bublajícími plochami. Jak jste se možná dovtípili, jednotlivé kusy neobsahují, až na drobné přizdobující momentíky, žádné vokály. Většinu stěžejních linek tvoří doplňující se baskytary a jen málokdy předávají opratě jinému nástroji. Pokud už se tak ale stane, rozhodně to stojí za to. Nádherným příkladem je klavírní mezihra ve skladbě „Mongoose Walk“, kterou má na svědomí pianový mistr Chick Corea. Doplňující úlohu pak velmi často zvládají klávesy, synthy a hlavně pak jazzová žesťová sekce. Autoři se ale nebrání ani poměrně neotřelým praktikám, které patřící do zcela jiných žánrů – například beatboxu. Naprosto magická nálada na vás pak dýchne, pokud znáte poměrně osobitý autorský rukopis každého ze tří basových králů. Jako byste naslouchali rozhovoru tří hlasově silně vyhraněných mužů. Rozvážnému, moudrému tónu Stenlyho Clarka, který byl dříve vzorem pro oba mladší kolegy, melodickému a elegantnímu hlasu Marcusova žlutého Fender jazz bassu a pak místy ztřeštěnému ekvilibristovi jménem Victor. V mnoha skladbách pak identifikujete kdo co hraje jen z prvních tónů. Člověk si pak opravdu připadá jako by naslouchal vyprávěnce, kterou si předávají tři různí vypravěči. Z celého alba čiší neidentifikovatelná lehkost, pohoda převalující se líně až nakažlivě po většině skladbách a instrumentální vyzrálost a krása.
Žánrově otevřený projekt, vystavěný na jazzovém základě a umění trojice, která v baskytarovém světě představuje to nejlepší na trhu. Tentokráte bez číselného hodnocení, neboť dílo boží se nečísluje.
Stanley Clarke
- baskytara, kontrabas
Marcus Miller
- baskytara, basklarinet, alt saxofon, tenorsaxofon
Victor Wooten
- baskytara
Butterscotch
- vokály, beatbox
Ruslan Sirota
- klávesy
Ronald Bruner, Jr.
- trubka
Steve Baxter
- trombón
Ariel Mann
- syntezátory
Derico Watson
- bicí
George Duke
- klávesy
Kevin Ricard
- perkuse
Chick Corea
- klavír
Poogie Bell
- bicí
J.D. Blair
- bicí
Karlton Taylor
- klávesy
1. Maestros de Las Frecuencias Bajas
2. Thunder
3. Hillbillies on a Quiet Afternoon
4. Mongoose Walk
5. Los Tres Hermanos
6. Lopsy Lu - Silly Putty (Medley)
7. Milano
8. Classical Thump (Jam)
9. Tutu
10. Lil' Victa
11. Pendulum
12. Lemme Try Your Bass (Interlude)
13. Grits
SMV (2008)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Heads UP International
Produkce: SMV
Takovouhle muziku můžu kdykoli a v jakémkoli množství. Paráda. Voňavka album.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.